ČT 24
redaktor : Změnilo se to, jak školy přistupují k těmto speciálním pedagogům, k těm školním psychologům atd.? Narážím na to, že z mojí zkušenosti výchovná poradkyně na střední škole, tušil jsem, kde ty dveře jsou, neviděl jsem je téměř nikdy otevřené. Tím nechci urazit nikoho konkrétního, ale osobně jsem tam nikdy ani neměl pocit, že bych mohl zavítat.
Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva
——————–
Já myslím, že se to postupně proměňuje, že bohužel i ten nárůst problémů v oblasti duševního zdraví u dětí a mladých lidí nás opravdu nutí k tomu dělat ty konkrétní změny rychleji a možná daleko vědoměji se skutečně věnovat těmto tématům, to znamená detekci ohrožených dětí včas, podpoře spolupráce školských, sociálních, zdravotních služeb tak, aby kolem dětí a rodin fungovaly skutečné týmy, které jsou schopné ovlivnit to, co se děje přímo na půdě školy, ale také to, co se děje v rodině a vlastně častokrát škola sama nemůže kvalitu toho rodinného prostředí nějakým způsobem posílit, harmonizovat, musí pomoci sociální či zdravotní služba. Takže takové nástroje, jako právě case management, koordinovaný přístup, včasná detekce ohrožených dětí díky kartě KID, to jsou vlastně vodítka pro to, čeho si všímat, jak potenciálně ohrožené dítě ve školním prostředí, ale třeba i v neformálním vzdělávání, detekovat včas a včas mu nabídnout pomoc. To jsou jednoznačně posuny, které nějakým způsobem tedy rezonují stále na vícero školách, opravdu dochází k nárůstu a k rozvoji školních poradenských pracovišť, ale souhlasím s tím, co tady zaznívá, je důležité, aby tito odborníci, školní psychologové, speciální pedagogové, také měli podporu pro svoji práci, dobré metodické vedení, supervizi, aby měli k dispozici ty návazné odborné služby dětských psychiatrů, dětských klinických psychologů. Je velmi důležité, abychom v terénu rozvíjeli kapacitu krizových služeb pro děti, ale i pro rodiny jako takové v krizových situacích, abychom rozvíjeli určité inovativní služby na podporu dětského duševního zdraví, jako jsou ambulance s rozšířenou péčí, kde nesedí jenom dětský psychiatr, ale také třeba psycholog, zdravotní sestra pracují jako tým, Centra duševního zdraví pro děti, dětské stacionáře. I naštěstí v této oblasti dochází k postupnému nárůstu kapacit. Tyto typy služeb se přece jen rozvíjí, ale přáli bychom si, aby se tak dělo ještě rychleji. A co je rovněž velmi důležité, je vzdělávání všech profesionálů, nejenom v detekci ohrožených dětí, ale právě také v tom, jak rozvíjet duševní gramotnost dětí, jak rozvíjet socioemoční a seberegulační dovednosti u těch dětí, které nemají třeba to dobré rodinné zázemí a mají problémy s regulací vlastních emocí, jak také ve školách rozvíjet určitý trauma, informovaný přístup, to znamená, jak rozumět tomu, co děti s nějakou traumatickou zkušeností posiluje a co je naopak ještě více zatěžuje, retraumatizuje. A co bychom skutečně dělat neměli. Ať už jsme třeba učitel, asistent pedagoga nebo i, dejme tomu, trenér v nějakém sportovním kroužku všude, kde se vyskytují děti, tak potřebujeme rozvíjet tyto… tyto kompetence, posilovat, posilovat určitou emoční stabilitu dětí, umět včas rozpoznat ty děti ohrožené nějakou patologií v rodinném prostředí nebo třeba přímo ve školním prostředí a potřebujeme skutečně posilovat ty kapacity i služeb té základní psychosociální podpory. To znamená kvalitní podpora přímo ve školách skrze kvalitní školní poradenské pracovníky a potom návazné zdravotní sociální služby, o které se škola opírá, jestli ještě dovolíte poslední poznámku. Myslím, že takový dlouhodobý dluh v té oblasti školské prevence máme i v poměrně vlastně nešťastných podmínkách pro práci školních metodiků prevence. Školští metodici prevence potřebují snížit přímou vyučovací povinnost, aby takzvaně měli více kapacity na to věnovat se této své roli, pečovat o kvalitu vztahů ve škole, snažit se opravdu nabídnout vyšší podporu těm dětem, které to potřebují a být dobrou funkční podporu učitelům a asistentům. Pokud dnes metodik prevence učí opravdu celý úvazek, tak nemá v podstatě na tuto svoji roli příliš mnoho kapacit a přesně v této oblasti potom v té dané škole můžou být deficity, které jsou velmi rizikové a můžou zakládat na nárůst mnoha problémů.
moderátor ČT
——————–
Paní ředitelka vás opět podpořila během té vaší odpovědi, ale já se s dovolením, zeptám vás, pane Goetzi. Jak těžko se hledá balanc v té důvěře a dostupnosti a přístupnosti? Narážím na to, jestli třeba pro některé děti a žáky je obtížnější jít se svěřit právě ve škole a možná by hledali odborníka někde mimo tu instituci, kde je třeba každý zná. Versus jak moc je zase potřeba, aby ti lidé byli takto nablízku, kdyby to někomu vyhovovalo.
Michal Goetz, ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany
——————–
Tak potřeba je obojí, jednak aby školní psycholog, závisí to hrozně na tom člověku, který v té škole působí. To znamená, jak ho děti znají, jak vůči nim vystupuje, jakou ví, že má, že budou ty informace, které mu svěří, jak prostě budou, jak bude důvěrný. Čili to je zásadní věc, ale pak samozřejmě je také možné, že některé děti by raději se šly svěřit do nějakého nízkoprahového podpůrného centra typu Headspaceů. Třeba, které jsou v některých zemích, ve Velké Británii nebo v Austrálii třeba. I s téměř určitou mírou anonymity tam hledali nějakou podporu. A pak je otázkou těch profesionálů, jak s tím naloží dál a jak je potom provedou směrem k nějaké postupně cíleně větší a větší intervenci, ale prostě ty služby dostupné nejsou, čili pro dítě se objednat, dostat se do péče nějakého odborníka mimo tu školu, je hrozně těžký, takže zaplaťpánbůh, že ty školní psychologové jsou, ale právě to zdůrazňuju, to, co jsem říkal na začátku, strašně důležitý, aby ten školní psycholog vlastně mohl urychleně to dítě potom někam dál referovat a vlastně se co nejvíce přiblížila ta doba, než dostane nějakou cílenou intervenci, která potom i umožní pracovat s rodinou a vlastně začít ovlivňovat celý ten systém, kterej nějakým způsobem vedl k tomu, že se u toho, u toho dítěte rozvinuly duševní obtíže, který prostě přesahujou jeho zvládací kapacitu.
moderátor ČT
——————–
Já navážu na to, co tady zaznělo. Psychologů je na školách nedostatek. Jeden odborník často dochází na více škol, některé vzdělávací instituce pak tuto podporu nemohou dětem nabídnout třeba z finančních důvodů vůbec.
Hana Sotáková, psycholožka, katedra psychologie, Pedagogická fakulta UK
——————–
Ono také se setkáte s tím, že třeba některé školy vykazují nebo na svých webových stránkách mluví o tom, že mají školního psychologa a pak, když se dopátráváte, tak zjistíte, že je to pracovník školského poradenského zařízení, to znamená pedagogicko psychologické poradny například nebo výchovný poradce nebo školní speciální pedagog, který na té škole pracuje. To my nepovažujeme za ideální, protože i když školy takovouhle podporu mají, tak vlastně již z hlediska toho, že ti lidé nebyli vzdělávání k tomu poskytovat psychologické služby, tak nemůžou nabídnout plnou šíři služeb školního psychologa, proto my opravdu se snažíme podporovat seč můžeme to, aby na školách působili skuteční psychologové, aby v podstatě měli, cítili nějakou podporu z toho systému, což v současné době suplujeme třeba i my tím, že pořádáme pravidelné akce pro školní psychology, že pořádáme další vzdělávání v rámci celoživotního vzdělávání pro školní psychology atd. atd. Školy to v současné době často řeší tak, že se obracejí na organizace, které takovou podporu poskytují či nabízejí, mohou to být organizace zaměřující se na primární prevence nebo organizace, které nabízejí tu službu právě sdílených psychologů, ale my se domníváme, že to není za prvé systémové řešení, ale že to není ani řešení vhodné pro školy a žáky, musíme si uvědomit, že zde pracujeme s dětmi v dětském věku a s dětmi dospívajícími, což je jistě období velmi křehké a období, které se vyvíjí velmi rychlé. My tedy potřebujeme, aby tu podporu, pokud možno, dávali zkušení lidé.
moderátor ČT
——————–
Pane řediteli, když se přesuneme k dětské psychiatrii, v jakém stavu je vlastně tohle odvětví českého zdravotnictví? Je připravené řešit to, co tady vlastně všichni tři popisujete?
Michal Goetz, ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany
——————–
Je. Připravené přijmout od vlády veškerou podporu, o kterou žádáme dlouhodobě. Za posledních 10 let narostl počet ošetřených dětí u dětského psychiatra o 40 %. V některých diagnostických okruzích máme nárůst o klidně i 200 procent, ambulance vykazují o 65 % více výkonů a hospitalizace dětí mezi 10 a 14 lety narostly o 58 % a ve skupině 15–19 let o 193 %. Za posledních 10 let. Zároveň počet lůžek klesl o 90 a klesá i počet ambulancí. Dětských psychiatrů, aktivních je 157. V nejbližších pěti letech odejde do důchodu téměř 60 dětských psychiatrů a měli bychom je nahrazovat, ale atestuje podstatně méně dětských psychiatrů, dále dětská psychiatrická oddělení, jsou v materiálně technicky neuspokojivém stavu a neslyšíme, že budou prostředky na jejich rekonstrukce. Proběhla tady reforma psychiatrie, na kterou bylo vyhrazeno několik miliard, ve výkonném výboru reformy nebyl žádný dětský psychiatr, a přestože tam byli lidé, kteří se snažili do dětské psychiatrie mluvit a postavilo se několik dospělých budov pro dospělou psychiatrii, ale nepostavila se žádná budova pro dětskou psychiatrii. V Německu pochopili, že bez investic do dětské psychiatrie se ta situace nezmění, takže za posledních 10 let tam narostl počet lůžek o 900, což by na naše poměry bylo zhruba 117 lůžek a zároveň mají ale 4000 míst v denních stacionářích. Připadá to, že to je něco kolem 4,8 na 100 000 obyvatel. U nás má 0,2 na 100 000 obyvatel, mají mnohem více ambulancí a teď si řeknete, to jsou ty bohatí Němci, ale mám teď úplně čerstvou informaci. V pátek mi volal kolega z Polska ohledně nějaké spolupráce a s jistou hrdostí říkal, budeme stavět u nás v Zelene Gore novou dětskou psychiatrii. A nejenom u nás. Já jsem říkal, to je ohromný, on říkal. Polská vláda vyhradila 4,2 milionu zlotých na budování psychiatrií a dětských psychiatrií. A 1,2 miliardy jdou z evropského rozpočtu a tři celé miliardy jdou z rozpočtu Polského národního. A ministryně říká. Chceme, aby poskytovatelé zdravotní péče stavěli nové budovy přizpůsobené potřebám dvacátého prvního století, potřebám léčby a nové diagnostiky. Hovoříme o menším počtu pokojů se sociálním zařízením, o prostorách přátelským pacientům, kde se mohou setkávat se svými rodinami. A to se velice hezky poslouchá. Já věřím, že Poláci ty budovy stavět budou, tak jako staví dálnice. Tak jako stavěli umělecké školy. A myslím si, že to už není tak jaksi od nás vzdálená země, abychom se mohli trošku vymlouvat na to, že to je pokročilá západní země. To je prostě země, která pochopila, jaký je význam duševního zdraví svých dětí a prostě ten stát se rozhodl, že do toho vlastní prostředky investuje. Tak já doufám, že to česká vláda vezme jako apel i pro sebe.
Ondřej Topinka, moderátor ČT
——————–
Paní Šimáčková Laurenčíková, nakolik si česká vláda uvědomuje, že je potřeba investovat do zdraví českých dětí. Já vím, že nejste přímo členka vlády, ale jste vládní zmocněnkyně. Tak trošku využiju, zneužiju toho vašeho titulu. Ta frustrace ze slov pana Goetze byla hmatatelná. Ono i delší dobu založené ruce během toho, co jste to vyjmenovával, což nehodnotím, ale jenom popisuju to, co mohli vidět i diváci, ale je to dlouhodobý setrvalý stav nebo jste to nějakým způsobem třeba pomalu, ale aspoň posouvá?
Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva
——————–
Tak já bych určitě oddělila situaci v dětské psychiatrii jako takové, tady vlastně zazněl i nějaký konkrétní návrh toho, co by se v oblasti dětské psychiatrie měl rozvíjet a posilovat. Já jsem moc ráda, že pan ředitel Goetz již vlastně několik let vede pracovní skupinu právě pro dětskou psychiatrii na Ministerstvu zdravotnictví, tudíž věřím, že ty jeho návrhy pan ministr zdravotnictví zná a věřím, že tedy ten dialog probíhá, měl by probíhat. Já si rozhodně myslím, že do dětského duševního zdraví bychom měli investovat co nejvíce. A to téma je důležité vnímat v tom i multidisciplinárním přesahu, to znamená rozumět i tomu, co musíme dělat v té oblasti školské a sociální. To, co se má stát v té oblasti zdravotnické, to tady zaznělo. Já bych ještě podtrhla rozvoj komunitních forem péče, jako jsou právě třeba Centra duševního zdraví, jako jsou další služby typu stacionáře pro děti, adolescenty s obtížemi v oblasti duševního zdraví, tedy rozhodně ta sít je nedostatečná. Potřebujeme ji opravdu rozvinout a já určitě v rámci své role se snažím na toto téma upozorňovat dlouhodobě. Dělala jsem to i předtím, než jsem se v roli vládní zmocněnkyně ocitala. Takže ano, myslím si, že těch, kdo chápou, že situace je vážná, tak je v tuhle chvíli vícero. To téma v žádném případě není bagatelizováno a rozhodně souhlasím s tím, že je to téma hodné té nejvyšší pozornosti a já teď ve spolupráci s panem ministrem vnitra, školství a s ministrem práce věřím, že tedy s ministrem zdravotnictví hledáme cestu, jak tu oblast určitých investic do bezpečného dětství a do podpory dětského duševního zdraví pozvednout na úroveň určitého vládního programu, který by v sobě zahrnoval i investice do oblastí, které jsme tady dnes podrobně popisovali.
Ondřej Topinka, moderátor ČT
——————–
Je to něco, co se ještě stihne, když za rok nás čekají volby?
Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva
——————–
Myslím, že určitě předložení tohoto vládního programu je něco, co by se mělo stát do konce tohoto roku a my chceme reagovat jak na ta data dlouhodobě komunikovaná například Národním ústavem duševního zdraví, ale i odbornou psychiatrickou společností a taktéž právě na ty útoky, ke kterým došlo, ať už tedy na konci loňského roku na Filozofické fakultě. Tragická střelba nebo nyní právě před pár dny útok na domažlické škole. Myslím, že je velmi důležité všechny tyto situace, tyto tragédie pečlivě analyzovat, rozumět těm příčinám a souvislostem a opravdu je vzít jako další velmi zásadní signál, protože musíme náš systém péče o děti, jejich bezpečí a duševní zdraví urychleně proměňovat.
Michal Goetz, ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany
——————–
Já bych jenom doplnil, že je potřeba myslet na to, že je nutné doplnit ten počet odborníků. A dětští psychiatři se nevyškolí nikde jinde než na lůžkových zařízeních. Pokud se nereformuje systém vzdělávání, to znamená, nebude to tak, že když nastoupí mladý lékař, takže dva roky bude na stážích mimo pracoviště, kdy pokud to bude tak, že lékař se může stát školitelem, to znamená, vyučovat další potenciální dětské psychiatry až tři roky po složení atestační zkoušky a pokud to bude tak, že nepůjdou žádné investice do modernizace skutečně všech dětských lůžkových zařízení, že ta zařízení, která potřebují novou budovu, tak prostě se jim nebude stavět, to znamená, ani se vlastně jim neumožní zahájit projekt, protože se jim bude říkat, že vlastně není žádná naděje na investiční prostředky, tak tím nikdy nedojde k doplnění počtu dětských psychiatrů, kterými bychom potom mohli naplňovat ty nové, eventuálně komunitní služby. Čili nemůžeme začít stavět luxusní horní patra, když nemáme prostě základ dobře postavený a nebudeme vědět, že prostě ten, ty horní patra budou potom mít tu základnu, na které budou pevně stát. A to si myslím, že se snažíme dlouho vysvětlovat a zatím si nemyslím, že ještě se dospěli k tomu, že si úplně rozumíme v téhle věci.
moderátor ČT
——————–
Běh, na kolik let je tohle v tom nejideálnějším scénáři?
Michal Goetz,
——————–
Já si myslím, že věřím, že do 10 let to třeba Polsko bude mít vyřešené. Tak proč bychom měli být pomalejší.
moderátor ČT
——————–
Ještě poslední věc. Zeptám se vás, paní ředitelko, v krátkosti k tématu, který taky rezonoval tímto týdnem výhrůžné emaily školám. Nevím, jestli to potkalo i vaší školu, ale nakolik jste to museli řešit třeba i s pedagogickým sborem, protože bavili jsme se tady o tom. Psychická pohoda žáků je nějakým způsobem provázaná s psychickou pohodou pedagogů.
Eva Smažíková, ředitelka, ZŠ Ohradní
——————–
Řešili jsme, my paradoxně jsme ten email nedostali hned mezi prvními, protože nám spletli mailovou adresu, takže nám nedorazil, ale pak jsme samozřejmě byli informováni policií, že mezi těmi emaily jsme také, takže nás přímo provázeli tím, co máme dělat. Vyhodnotili v tu chvíli, že nemáme školu evakuovat, ale chtěli, abychom vlastně prošli celé naše budovy, protože ji máme několik pavilonů. Prohlídli jsme je a kdybychom někde něco zaznamenali, tak jsme měli okamžitě volat a poslali by nám hlídky, které by školu prohlédli. Zároveň, protože náš tým je zvyklý na rychlé operativní řešení, když se něco děje, tak jsme naším systémem, který máme nastavený okamžitě svolali celý tým a vlastně jsme jim dali pokyny, co mají dělat a hlavně jsme chtěli zachovat to, aby děti nezačaly panikařit. Naštěstí se ta informace k dětem nedostala, takže se nám to podařilo vlastně všechno ukočírovat bez nějaké paniky a bez nějakého stresu, protože jsme se nám podařilo děti dostat ze školy ven vlastně ještě dříve, než byla ta hrozba vypsána, nicméně, ale kvůli tomu, že jsme měli zkrácené vyučování vlastně dané už to. Hned jsme informovali i rodiče, protože naši rodiče jsou zvyklí, že když se cokoliv děje, tak ty informace dostávají okamžitě, takže vlastně ty reakce byly velmi pozitivní, protože ani rodiče nebyly vyděšení a věděli, jak ty kroky nastaly a že jsme vlastně s policií v kontaktu.
Ondřej Topinka, moderátor ČT
——————–
Ředitelka Základní školy Ohradní v Praze Michli Eva Smažíková, děkuju vám za váš čas. Vedle ní Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, děkuju vám. A Michal Götz, ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany a předseda pracovní skupiny Ministerstva zdravotnictví pro dětskou psychiatrii. I vám děkuju, dámy a pane, hezký večer.
Přidejte odpověď